Čistou pitnou vodu považujeme za samozřejmost, pro kterou stačí otočit kohoutkem. Pitné vody však není neomezené množství a prochází komplexním úpravným a následně čistícím procesem. Jak dlouhá cesta se skrývá za sklenkou čisté vody? To zjistíte v naší interaktivní časové ose.
Dvě třetiny zemského povrchu pokrývá voda. A i když se její množství po celou dobu existence naší modré planety téměř nezměnilo, stojí za to s ní šetřit.
97 % vody totiž tvoří oceány a moře. A pouze kolem 3 % z celého objemu je voda sladká, většina je ale podzemní nebo zamrzlá v ledovcích. Lidem, kteří využívají povrchovou vodu na pití, zbývá jen 1 % z celého objemu sladké vody – a to si ji ještě musí upravit tak, aby opravdu pitná byla.
Vody je sice pořád stejně, ale už není tak úplně pravda, že nikam nezmizí. Neustále totiž mění své skupenství a obíhá kolem zeměkoule ve dvou různých cyklech. Velký vodní cyklus zajišťuje výměnu mezi oceánem a pevninou.
Malý vodní cyklus pak popisuje koloběh vody jen na pevnině nebo jen nad oceánem.
Koloběh logicky nemá začátek a konec. Pro naše účely ale řekněme, že vše začíná v oblacích. Tam se seskupují vodní páry a drobounké kapky vody, které se i díky zemské rotaci neustále přemisťují. A když jsou k tomu podmínky, z mraků začne pršet pršet nebo sněžit.
Na povrchu se déšť buď vsakuje do země a obohacuje podzemní zásoby vody, nebo zůstává na povrchu a vlévá se, kam může: do pramínků, řek, jezer i moří.
Neustálé rozšiřování zástavby má obrovský vliv na přírodní vodní cykly. Dešťovou vodu totiž lidé odvádějí kanalizací do řek a pryč z pevniny a berou jí tím možnost vsáknout se do půdy. Tím trpí především malý vodní cyklus, protože pravidelné srážky mizí a střídají je dlouhá bezsrážková období následovaná přívalovými dešti, které přicházejí z oceánu v rámci velkého vodního cyklu. To má za následek erozi půdy, pokles hladiny spodní vody a poškození vegetace.
Voda se odpařuje zpět do atmosféry v podstatě pořád. Část srážek se odpaří ještě před tím, než se stihne vsáknout. Největší část vody se odpařuje z oceánů, řek, jezer, dalších vodních ploch i ze zemského povrchu. Umí se ale odpařovat i z rostlin nebo například ledu.
A tím se můžeme vrátit na začátek, kdy se voda a vodní páry sdružují v mracích a blíží se déšť…
Podzemní zdroje vody patří mezi ty nejkvalitnější. A také jim stačí obvykle jen malá úprava, než se z nich stane pitná voda. Přístup ke kvalitní vodě je ale omezený – v ČR čerpá vodu z vlastních studen pouze cca 5 % Čechů. Než můžete začít pít vodu ze studny, je potřeba ji v několika krocích přefiltrovat a tím ji zbavit mechanických nečistot, oxidu uhličitého a železa a manganu. Kvalita vody se musí také pravidelně kontrolovat.
Mnohem víc Čechů pije vodu povrchovou. Z potoků teče do řek, z řek do nádrží a z těch do úpravny vody. Oproti studniční vodě musí ta povrchová projít o dost složitějším čištěním.
Vodní nádrže, které slouží jako zásobárna (budoucí) pitné vody, jistě znáte. Například vodní nádrž Švihov dodává vodu do tří čtvrtin pražských domácností.
Než se voda začne čistit, je potřeba ji zbavit věcí, které nasbírala v přírodě, ale do vodovodních trubek nemůžou. K tomu slouží česle. To je soustava sít s různě velkými oky, přes která se nečistoty nedostanou dál. Zachytí se v nich například větve, listí a bohužel také plno odpadků.
Pokud voda pochází z podzemí, může obsahovat velké množství rozpuštěných plynů. Ty se odstraní za pomoci dalšího plynu – vzduchu. Voda se nechá vzduchem probublat, což pomůže odbublat nechtěné plyny pryč.
Voda už neobsahuje hrubé nečistoty ani plyny, ale čistá ještě viditelně není a pít ji by nebyl zrovna moudrý nápad. Tady přichází na řadu vločkovací srážedla, odborně také koagulanty a flokulanty.
Jejich cílem je spojit malé rozpuštěné nečistoty do větších kusů – vloček, které se pak dají snáze vyfiltrovat.
Jakmile chemie z předchozího kroku zabere, nečistoty klesnou na dno a vytvoří kal. Ten už pak snadno zachytí pískové filtry, přes které se voda nechá protékat.
Voda je průzračná a vypadá čistě. Ale nenechte se mýlit. Stále je plná organismů, které pouhým okem nerozpoznáme. A její pití by mohlo vést například ke střevním problémům.
Proto se z ní musí odstranit mikroorganismy a zabránit jejich růstu při dopravě vody vodovodem. Na to se používá ozón, UV záření nebo chlor. A nejde o žádné velké množství, na celou nádrž stačí jedna kapka chloru.
Z vodojemu putuje voda přes vodní řád do domácností. V České republice dosahuje celková délka vodovodní sítě 79 104 kilometrů. Nových vodovodů u nás přibývá rychleji než dálnic – jen za rok 2021 se síť prodloužila o 121 kilometrů, ke kterým se připojilo 36 295 obyvatel.
Aby se voda do domácností dostala v adekvátní kvalitě, patří mezi základní povinnosti dodavatele pitné vody (provozovatele veřejného vodovodu) pravidelně ověřovat kvalitu dodávané pitné vody.Kromě rozborů vody prováděných přímo provozovateli vodovodů, provádějí další kontrolní rozbory přímo krajské hygienické stanice jako součást kontrol plnění povinností dodavatele pitné vody.
Voda není jen nedílnou součástí našich domácností, ale je to také klíčová surovina, bez níž se ve své výrobě neobejde žádná firma. V České republice se nejvíce vody každý den spotřebuje v průmyslu a zemědělství. Nejvíce vody ke svému chodu potřebují potravinářský, papírenský průmysl, chemický průmysl, energetický a oděvní průmysl.
Průměrná denní spotřeba vody v ČR roste a pohybuje se kolem 100 litrů na osobu. V Praze je průměrná spotřeba o něco vyšší (kolem 110 litrů na osobu a den), nejnižší je ve zlínském kraji (cca 90 litrů na osobu a den). Nejvíce vody spotřebujeme na sprchování a osobní hygienu. Hned v závěsu je splachování. Dá se to číslo nějak snížit? Jasně, že dá. Čtěte dál!
V domácnosti se dá spotřeba snížit poměrně snadno díky drobným změnám návykůa úsporným spotřebičům. Při čištění zubů a holení vypínat vodu, napouštění vany nahradit rychlou sprchou a na zahradě sbírat a využívat dešťovou vodu – to je jen zlomek toho, co můžete udělat pro úsporu téměř ihned.
A co dál? Dvojčinné splachování ušetří až polovinu vody na jedno spláchnutí. Perlátory omezují průtok a snižují spotřebu vody až o polovinu. Omezovače průtoku vody ve sprchových hlavicích poskytují stejný zážitek ze sprchování, a zároveň sníží spotřebu vody až o 60 %.
Tenhle krok už znáte z úpravny vody. Stejně jako u vody čerpané z přírody, i odpadní voda nasbírá v kanalizaci spoustu věcí, které do ní nepatří a tyto hrubé nečistoty je potřeba odfiltrovat skrz česle.
Tady se hodí připomenout: nesplachujte do kanalizace vlhčené ubrousky, hygienické potřeby a ani zubní nit.
Po česlích voda doteče do dvou usazovacích nádrží s lapáky. Lapák písku odstraní to, co je těžší než voda, tedy nejčastěji písek a podobné nečistoty. Druhý lapák zachytává nečistoty, které jsou lehčí voda a plavou na její hladině. Typicky jde o tuk. V další usazovací nádrži se usazují větší organické nečistoty a vzniká primární kal.
A přichází na řadu biologické čištění odpadní vody. V aktivační nádrži se nachází směs mikroorganismů, díky kterým se voda čistí a odbourává se z ní dusík a fosfor. Tento aktivovaný kal se intenzivně provzdušňuje a probíhá zde vlivem mikroorganismů oxidace organických látek na oxid uhličitý a vodu. Tyto mikroorganismy získávají z oxidace energii pro svůj život, mohou se tak množit a růst.
V dosazovacích nádržích se čistí voda od mikroorganismů z předchozího kroku. Za pomoci vločkování, které také už známe z úpravny vody, se tvoří kal, který se nechává usadit.
Vyčištěná voda se přes hranu této dosazovací nádrže přelévá ven a pokračuje dál. Usazený aktivovaný kal se následně částečně čerpá zpět na začátek aktivační nádrže (tzv. vratný kal) a část se používá na výrobu bioplynu (tzv. přebytečný kal).
Po vyčištění se voda vrací zpět do přírody. Není však pitná. Aby se mohla dostat zpět do našich vodovodních kohoutků, musí znovu projít úpravnou vody.
